| |
 |
|
 |
| VALAŠSKÝ
KRAJ očima Josefa Strnadela (kniha Beskydy - Jan Byrtus) |
 |
Nikde tak nevoní meze mateřídouškou
jako doma, nikde tak nešumí koruny lip a nikde tak nezpívají potoky a
říčky jako v rodném kraji, jako v kraji, kde jsme prožili dětství
nebo jiná šťastná léta svého života.
Takovým místem jsou pro mne Beskydy.
Strmá rubiska v Mjaším a na Košařiskách
v Radhošti, plná letního slunce a sladkých malin, jedlové a bukové
hory kolem dokola, podpírající šedá bříška bílých oblaků, lysé
polany s trávou psárkou, borůvčím a vyzváněním ovčích zvonců,
svíce |
slézových růží před okny dřevěnic s beranicemi stoletých
lip, zory bramborů a záhony lnu a pohanky - to je krajina mého dětského
zraku.
Drvařské cesty
běžící pořád do kopce, horské louky s červenými hrozny kvetoucích
vstavačů, káně a krahujci ve větrných výškách a v brázdách
kamenitých obilných políček bršlice, podbělina a miniatury pravěkých
přesliček. To je krajina vrostlá do mého srdce, od Zadních hor na
slovenských hranicích až po modravé Hůrky s křídovou kresbou vápencové
hory, štramberského Kotouče na severním obzoru. Čas, který tudy prošel
s třepotavými bělásky mého mládí, opadal jako listy pivoňkového
květu, a ten kraj se změnil i nezměnil.
Ty hory tu šuměly za mého mládí
stejně jako tehdy, když matka jako dítě na naší loučce pod hrází
trhala v trávě jiskerky sedmikrásky a stejně jako tenkrát, když tudy
šel na Radhošť z Hodslavic jako mladý chasník František Palacký, ty
hory tu šumějí stejně i dnes, když lidé mého dětství už dávno
odešli. S nimi odešla léta jejich štěstí i léta jejich strastí i bídy.
Krajina zrytá pluhy a šrapnely pod měnlivými
nebesy, rozkazující celým pokolením i neustále jimi zvelebována,
kvete a roste do nové, jiné krásy. Krajina se v mých vzpomínkách
otevírá jako obrázková kniha. |
 |
Kdybych Vás měl vést do naší dědiny,
nešel bych s vámi hlavní silnicí, která vede z města pod hory.
Zahnul bych od nádraží nalevo pěšinou podle trati směrem na Dráhy,
až bych přišel na cestu, která míří přibližně doprostřed dědiny.
Polní cesta pomalu stoupá a už se blížíte k třem vysokým lipám,
které tu pní na nejvyšším místě nevysokého pahorku. Pro ten
pohled, jenž se vám teď naskytne, jsem vás sem vedl. Odtud, z vršku
kopce, zjeví se vám naše podhorská končina v celé své kráse a
mohutnosti. Obrys jižního obzoru před Vámi tvoří ladně zprohýbaná
křivka až po paty zalesněných hor. |
Hory mají hřbety oblé, jako by je někdo dlaní uhladil, když je sem
navršil v širokém oblouku a na bedrech se jim světlají pásy zelených
rubisk. Pod nimi na zvlněných svazích vidíte pruhy a čtverečky polí,
brambořišť a luk. Už je jich míň, než jich bylo ještě před nedávným
časem a jsou větší. I tady hned na první pohled poznáte, jak se tu
hospodaří, i když nová budova kravína je skryta očím za Kostelním
lesem. Mezi tou několikerou zelení jsou tmavé chomáčky stromoví,
zpod nich svítí bílé stěny chalup nebo se černají jejich dehtové
střechy. Kolem potoků a potůčků postávají olše a jasany a sem tam
mezi poli trčí hřebínky lesa, jako by je tu někdo zapomněl. Jako by
se utrhl proužek temně zelené župice hor a spadl daleko od jejich
nohou. A zatím jsou to jen malé památky na to, kdy celá kotlina zde,
od hor až sem, co stojíme, a ještě dál, byl jeden les.
To všechno, co před sebou vidíte, od hory
Stolové na východě až po Javorníky na západní straně obzoru, lesy,
stráně, dolinky, samoty jako rozptýlené pasoucí se ovce, to všechno
je naše dědina, Trojanovice. Od starodávné Solarky, cesty, kudy
se vozívala před stoletími z Polska sůl, až po temena hor, kde je její
jižní hranice. To všechno je ona. Pásmo horské s Radhoštěm uprostřed,
objímající svými rameny krajinu, připadá vám jako obrovský věnec
z chvojí, položený na okraj luk a polí. Stojíte tu ve stínu lip v němém
okouzlení nad nádherným panoramatem. Je vám do zpěvu, protože se vám
zdá, že se z toho krásného obrazu řine hudba, a vy cítíte, že se
musíte přidat svým hlasem, jak je vám radostno.
U nohou vám leží cesta zarostlá jalovcem, čekankou
a jitrocelem a jenom v kolejích vyrytých koly povozů se jiskří načervenalá
zem. Vedle je měkká tráva s čmeláčky bílých jetelů, s uzlíčky
žlutých řeřišnic a s ambrožkami, jejichž květy jsou jako malé
lucerničky. |
 |
Nad hlavou vám
šumí lípy, voní medem a hlučí včelím hovorem a nade vším se rozpíná
vysoké nebe. Vždycky je královské, ať je čisté a jasné a sytě
modré s mitisovým zákalem u horizontu, nebo ať je plné bílých obláčků
hebkých jako chmýří suchopýru na louce při potůčku, ať je plné
mráčků popelavých jak křídla divokých hus či plné růžových červánků,
které vyvstaly nad západními horami jako obrovský vějíř. Anebo ať
je černé jako nejhlubší studna nebo nepřestajně roztřpycené jako
pohádkový křišťálový les. |
Kdybyste přešli to velkolepé pásmo radhošťské skupiny Beskyd, které
se tu před vámi rozprostírá, otevřela by se vašim očím nová podívaná.
Zcela jiná než teď, ale opět krásná. Vrchy a údolí, hory a ráztoky,
jalovcové stráně, březové hájíčky, samoty ztracené v lesích,
mezi poli šňůrky cest a silnic od dědiny k dědině, s kopce do doliny
a od města zase dál k jinému městu, které už není vidět.
Věřím, že byste byli na rozpacích, kam jít
dřív. Zda přes Západní hory do údolí Ostravice a ze Starých Hamrů
na Lysou horu nebo na Smrk, na Grúň a Bílý Kříž a pak do údolí
Mohlenice nebo Morávky, či dál do Jablunkovských hor až k starodávné
Hrnčavě; zda poležet u údolní přehrady na Bystřičce nebo na Horní
Bečvě, zda navštívit Štramberk, Hukvaldy, Rožnov, Valašské Meziříčí,
či jít přes Cáb do Vsetína nebo přes Tanečnici do Nového
Hrozenkova, přes Soláň do Velkých Karlovic a odtud na Javorníky, na
slovenské pomezí. Všude byste se měli čemu obdivovat, přírodním krásám
i tomu, čím poznamenala ten kraj naše nová doba. Vím, že kdybyste
tudy procházeli bůhví po kolikáté, nepřestávaly by se vám ty končiny
líbit. Půjdu s vámi z naší dědiny na všechny strany vždycky aspoň
kousek cesty, a pak dál se už jistě pustíte sami. Josef
Strnadel (autor průvodních textů knihy Jana Byrtuse -
Beskydy)
|
|
