 |
"Zhusta,
chlapci, zhusta, konec masopusta,
masopust sa krátí, věc sa nenavrátí."
Závěr zimy prožívali
naši předkové často ve znamení zábav a bujarého veselí. Byl čas
masopustu. Nastal již svátkem Tří králů a klenul se mezi závěrem Vánoc
a dobou předvelikonoční a kulminoval svými závěrečnými dny, které
bývaly nazývány poslední masopust, fašank, končiny nebo také
ostatky. |
V životě mnoha lidských generací hrál důležitou úlohu jako zlomový
bod na rozhraní dvou ročních etap. Jednalo se o dobu poměrného hospodářského
klidu, o níž se ostatně říkalo, že kdo v masopustě moc dělá, v létě
to odleží. Dokončovaly se ještě drobné práce z předešlého hospodářského
roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale zároveň se všichni
připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny.
Souvisela s tím i řada symbolických magických úkonů a pověr, majících
zajistit jednak blahonosný a plodonosní účinek, jednak ochránit
usedlost před zlými silami a nepříznivými vlivy.
S prvními týdny roku byly pevně svázáno i několik obchůzkových obyčejů
konaných na Tři krále, svatého Blažeje (3. 2.), svatou Dorotu (6. 2.)
a svatého Řehoře (12. 3.). Účastnila se jich především mládež a
děti školou povinné a měly podobu drobných dramatických výstupů
prokládaných zpěvem. Byl to i jistý způsob koledy, kterým si přilepšovaly,
jak samotné děti, tak i pan učitel, který takto vybíral v naturáliích
školné.
Masopust vrcholil ve třech dnech před první postním dnem zvaným
Popeleční (též škaredá) středa. Při pomyšlení, že již zakrátko
nastane dlouhý předvelikonoční půst, si každý dopřál dosytosti
bujarého veselí, zpěvu, tance – a pochopitelně i jídla a pití. Ne
nadarmo se v tento čas odehrávalo nejvíce zabíjaček. Ostatně mrazivé
počasí pro ně bylo ideální a řezníci měli proto v tento čas nejvíce
napilno. Jeden z lidových popěvků se jim posmívá: „... a vy, páni
řezníci, jak to děláte, vy volečky kupujete a peněz nemáte!“
Nezbytnou součástí masopustního jídelníčku byly koblihy smažené
na másle, dříve i na bukvicovém oleji. Měly svou obřadní úlohu v
podobě obětních poživatin, které vynášel hospodář do polí. Na
stole ovšem nesměly chybět ani boží milosti, klobásy a slanina a
pochopitelně pálenka, neboť tím vším byli obchůzkáři obdarováváni.
A pokud byla třeskutá zima, vhod přišlo i počastování teplou zhřívanicí.
O jídle a obdarování obchůzkářů se zpívá i v masopustní písni z
Valašskokloboucka: |
 |
„Tutéj
nám nedali, tutéj nám dajú,
komára zabili, slaninu majú.
Henkaj hore na komíně sedí kocúr na slanině.
Běžte si ho sehnat a mě kus uřezat.
Jak nám malý uřežete, všecky prsty pořežete,
jak nám velký uřežete, do neba sa dostanete.“
|
Nejtypičtější
součástí závěru masopustu byly obřadní obchůzky a rej maškar. Původně
byly vyhrazeny je pro svobodnou mužskou mládež a mladé ženaté muže,
posléze se možnost účasti rozšiřovala i na další obyvatele. To, co
vykoledovali, nakonec zpeněžili a utratili u taneční zábavy. K obchůzce
a zastávkám u jednotlivých usedlostí patřil i tanec. Byl pociťován
jako obřadní povinnost, jíž se hospodyně, a často ani hospodář,
nemohli vyhnout. A tak hospodyně či jejich svobodné dcery tančily za
zpěvu: „ ..to bude na konopě, to bude na len, toto bude starej babě,
toto bude mladej! “ - a čím výše tanečníci vyskakovali, tím vyšší
a větší plodina měla narůst.
Některé z masopustních masek mají prastarý původ dokonce až v době
pohanské, jiné jsou novodobými inovacemi a aktualizací. Obyvatelstvo
oplývalo při jejich přípravě neobyčejnou fantazií. Téměř v žádném
z masopustních obchůzek nesměl chybět medvěd, oblečený v obráceném
kožichu nebo omotaný hrachovinou či slámou. Medvěda vodila na provaze
jiná maska – medvědáře či žida. Masce medvěda se přisuzovaly
magické plodonosní vlastnosti, které mohly být přeneseny na ženy i
celé hospodářství. Při každé zastávce si s ním tedy hospodyně a
děvčata musela zatancovat, odepřít mu tanec bylo nemyslitelné. Medvěd
při tanci poskakoval kolem hospodyně, strkal do ní, dával ji hubičky
a tropil nejrůznější rozvernosti. Pokud byl medvěd oděn do slámy či
hrachoviny, snažily se ženy kousek z něj odtrhnout a ten pak vkládaly
drůbeži do hnízda, aby se húsata dobře válaly.
Slaměný medvěd se svým přestrojením podobal východomoravské masce
pohřebenáře, muže oděného také do slámy s papírovými ozdobami a
třásněmi na hlavě. Při své obchůzce v masopustní pondělí držel
v jedné ruce rožeň, na který napichoval výslužku, v druhé měl
karabáč nebo bič a neustále vykřikoval: „Pohřebeň, staré baby na
hřebeň!“. Obyvatelé mu o záda rozbíjeli staré hrnce, které již
nebyly k užitku. V Nedašově nosil na ramenou pytel a po bocích kabely,
do nichž skládal obdaruňky - koláče, chléb a obilí.
K nejstarším formám masek patří převleky mužů za ženy, hlavně za
nevěsty. Na jižním Valašsku byla dokonce jedním z ústředních motivů
obchůzky parodie celé svatby. Tento zvyk souvisel s množstvím uzavíraných
sňatků v tomto období, ale chápat ho musíme i ve vztahu k ostatním
skrytým erotickým motivům masopustu (tanec, hry...), majících
zajistit zdar hospodářství v novém roce.
Častým námětem bývaly běžné profese a povolání z bezprostředního
okolí. V průvodu bychom tak mohli potkat řezníky, holiče, lékaře,
dráteníky ale i hasiče či vojáky všech možných podob. Masopustní
maska byla často prostředkem výsměchu a kritiky některých lidských
vlastností a neřestí – hamižností počínaje, přes tloušťku až
po přehnanou výřečnost. Většinou novějšího původu jsou naopak zvířecí
masky, mezi nimiž nechyběl ani velbloud, slon či opice. Domácí zvířenu
vedle již zmíněného medvěda zastupoval kůň (mohl být i s jezdcem),
vizovičtí řezníci chodili při obchůzce s teletem (většinou pes s přehozenou
telecí kůží), ve Vsetíně bylo možno zase vidět průvod s vlkem.
Spatřit bychom mohli i démonické postavy smrtky, čerta, někdy i
hastrmana či strigy.
Obyčejů a zvyků v poslední masopustní dny bylo mnoho, každá
vesnice, každý kraj byl něčím odlišný, měl svá specifika. Všude
se ale období radostí a rozverností uzavíraly závěrečnou zábavou
spojenou s pochováváním basy. Jedná se o parodii na pohřeb zemřelého
marnotratníka. Do necek, na desku nebo na prostřený stůl či máry se
položila figurína nebo samotná basa pokrytá plachtou. Následoval
vlastní pohřební obřad s upozorněním na domnělé prohřešky basy v
čase masopustních zábav a za tklivého nářku byla slavnostně
vynesena ven ze sálu a „pohřbena“. Po tomto aktu čas nevázaného
veselí definitivně skončil, nastal čas půstu. Sousedé si po půlnoci
na rozloučenou zazpívali postní píseň a rozešli se domů. Život se
opět vrátil do klidných kolejí, jen v první postní den ve Škaredou
středu se např. na Vsetínsku po mši všichni ještě sešli v hospodě,
kde si dali kořalku a pučálku (ve vodě máčený, vařený a posléze
upražený hrách). Tančit ani zpívat se již také nesmělo, neboť během
půstu byla zemja samodruhá, odpočívala a stejně jako její hospodář
se chystala na nový hospodářský rok, novou úrodu.
„Už sa fašank krátí,
už sa nenavrátí,
staré dívky lajů, že sa nevydajů.“ |
|
